Právě jsem přijel z báječné zimní dovolené – Solisko, Štrbské Pleso, Vysoké Tatry, Slovensko. Lyžování bylo dobré, i když bylo na svahu na můj vkus hodně lidí a sjezdovka odpoledne pravidelně dost rozbitá, ale vše vyvážil senzační kolektiv: Vlk, Jura, Jana, Dava, Knedlíček a Vrbec. Bylo nás tak akorát, v noci jsme řádili ve „společenské místnosti“, ve dne na svahu.

První den byl krutý, sjezdovka Solisko se řadí k těm červeným (tři prudší sešupy). Moje první jízda se nedá nazvat ani jízdou, stál jsem snad po druhé v životě na lyžích. Skončil jsem velmi brzy, ale už druhý den si mě vzal do parády Dava (pomalu se probírajíc z úvodní kalby), který mi vysvětlil základy, a po zbytek dne jsem už samostatně jezdil. Držkopádů bylo hodně, párkrát jsem letěl přes řídítka a jednou dokonce doslova ochutnal chuť tatranského sněhu, ale ke konci pobytu jsem už podle slov ostatních doslova „válel“ a nechával za sebou začátečníky s instruktory… S walkmanam na uších a hudbou od Xerxese jsem tam byl jen já, a ta velká kopa sněhu. Do lyžování jsem se zamiloval.