Na stanici Darmstadt-Eberstadt

Slunce je už dobrou půlhodinu za obzorem, ale ještě nějaké světlo je. Koukám z okna vlaku směřujícího z hlavního nádraží ve Frankfurtu a přemýšlím, jestli další stanice bude ta moje. Něco se ozvalo z reproduktoru. Něco, čemu jsem ani zbla nerozuměl. Vlastně ano. To jediné, co jsem vždy rozpoznal, byl fakt, zda budu vystupovat vpravo nebo vlevo. To mi ovšem bylo platné, asi jako mojí babičce mobil s podporou Facebooku.

Vlak jel poměrně rychle. Ačkoli to byl regionální expres, řekl bych, že jel přesně třikrát rychleji, než super express InterCity, se kterým jsem tuhle jel na hlavní nádraží. Rychlost nepřekročila 80 km/h, protože těch osm minut jízdy dvěma tulely a třemi zatáčkami zřejmě nestálo za to. Alespoň si ale můžu odškrtnout tuhle věc z TODO listu.

Zavřel jsem svoji tašku, která ležela na sedadle pokrytém rozsypanými brambůrkami. Přistoupil totiž pán v obleku a jiné sedadlo k dispozici nebylo. Lidé se vraceli z prací, nebo prostě jen tak někam jeli. Byl jsem rád, že jsem seděl. Muž se téměř nevěnoval situaci ve vlaku, ťukal totiž něco na svém PDA. Nebo to bylo MDA?

S křupnutím dosednul a já si všiml, že v ruce třímá tužku s nápisem SoftwareAG. Ještě o této firmě bude řeč. Z reproduktoru se ozvalo:

%@#$@#$@#$#@ Darmstadt #@$#@$#@$#@$#@ links.

Výborně. Stanice kolem města Darmstadt se jmenují všechny stejně. Že budu vystupovat vlevo byla sice informace, nicméně druhou část názvu jsem nedekódoval. Jsme zase u toho Facebooku.

Tentokrát jsem si byl jist. Čas seděl. Vykročil jsem tedy. Vlak již téměř zastavil, když jsem začal lomcovat klikou dveří. Nešlo to. Zkusil jsem druhé, ale nepodařilo se to. Skrz okno jsem viděl správný název nádraží – Darmstadt-Eberstadt. To mě popohnalo v úsilí. Byla to totiž stanice, kde jsem měl vystoupit,

Ono to ale nešlo. Dveře se neotevíraly. Zoufale jsem koukal kolem sebe. Kam se ti lidé poděli, když jsem potřeboval vystoupit? Kabiny jsou totiž vtipně oddělené od dveřních prostorů plexisklem. Teprve nyní jsem si všiml kartičky s nápisem na dveřích.

$@$#@$#@$@#$#@ nicht @$#@#$@#@#$$#@

A čas běžel.

A já taky. Vagonem jsem se prodíral skrz cestující a přemýšlel jsem, co vlastně vede strojvedoucího k tomu, že sešlápne plyn. Nebo zmáčkne páčku. Zkrátka že se ty tuny železa dají do pohybu. Zřejmě fakt, když nikdo nevystupuje. Ano, to bude ono. Úplně jsem se uklidnil.

V hlavě jsem si rychle probral všechny německé fráze, které mi za čtyři roky studia tohoto jazyka na střední škole utkvěly v paměti. V této vypjaté situaci jsem si stále prodírající se vzpomněl jen na jedinou – ovšem musím uznat, že docela příhodnou.

Halt!

Odstrčil jsem poslední paní, dostal se ven z prostoru pro cestující a našel druhé dveře. Tentokrát už byly bez nápisu. Zabral jsem a ony se díkybohu otevřely a já jsem stanul na nástupišti vytouženého nádraží. Chvíli jsem koukal. Koukal na výpravčího, jak si v klidu z venku otevřel ty prokleté dveře, které mě nechtěly poslechnout. Ano, ty dveře s nápisem. No, alespoň se něco dělo.

Nádraží bylo malebné, malé, dvoje koleje, dvě nástupiště, rozbité dveře od čekárny, zapáchající podchod, na zdi samolepka Frankfurt Hooligans a jeden houmlesák třímající v ruce sklenici Apfelwine. Najednou začal cosi mumlat pod vousy. $$@##@$#@$#@$ šajze $#@$#@#@$#@$@#$. Něco, čemu jsem ani zbla nerozuměl. Ale tentokrát jsem tušil, hledal totiž v igelitce zvonící mobil.

Vydal jsem se k hotelu. V ruce třímajíc vytištěnou mapu od Googlu jako zálohu. Z ulice se stala ulička, poté pěší zóna, park a najednou jsem trajdal podél pole. Byl tam i traktor. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem přece jenom neměl zkoušet informace a získání čísla na taxíky (u nádraží nebyla ani noha). Že by se špičkový software psal na poli? Nikoliv. Po dvaceti minutách pohodové chůze se to povedlo – byl jsem zpět v civilizaci. Přímo u pěkného hotelu.

Abyste rozuměli – v den následující jsem se totiž chystal na zkoušku webMethods Integration Developer ve firmě SoftwareAG, která zde sídlí. Vzpomínáte na tu tužku? Tak to je ono. Certifikaci jsem mimochodem úspěšně zvládl.

Cesta zpět měla být pohodová, říkal jsem si. Bude už denní světlo, navíc budu pln optimismu po dobře složené zkoušce. Byl pátek, normální den, jako kterýkoliv jiný. Znovu jsem přišel na to nádražíčko, tentokrát tam bylo ale živo.

Nevím, kolik má Německo obyvatel. Ani kolik jich žije v okolí Frankfurtu. Ale zřejmě se dnes úplně všichni rozhodli někam jít, jet nebo letět. Na nástupišti totiž byly kufry. Kufry a lidi. Někteří měli jeden veliký, jiní jich rvali do vlaku víc. Jeden Japonec měl dokonce vak velký jak vlak. Tak to jsem přehnal, ale rozhodně byl větší než on sám. Nemohl ho prostrčit skrz dveře, které půlí zábradlí. Chvíli jsem váhal, jestli mu mám pomoct, nakonec to ale zvládl na jedničku.

Chvilku jsem se snažil automatu cpát do chřtánu dvacku, ale po třetím pokusu jsem již poslušně hledal po kapsách všechny možné i nemožné euro-mince. Už ani nevím proč se mi na mysl stále dokola vracela slova z jedné písně Jaromíra Nohavici – „na stanici, Jiřího z Poděbrad“.

Vždycky jsem přemýšlel, proč má většina vlaků v Německu mašinu vepředu i vzadu. Vždyť to jsou zbytečné náklady, myslel jsem si. Na hlavním nádraží ve Frankfurtu jsem to pochopil. Všech zhruba pětadvacet nástupišť jsou totiž slepé koleje. Rozumíte?! Slepé. Abych to vysvětlil – když vlak zajede na slepou kolej, už nemůže vyjet. Museli by ho…

Přijel jsem na čtvrtou kolej, vlak na letiště odjížděl pochopitelně za úplně malinkou chvilinku. Ze dvacítky. Víte kolik kroků je od čtyřky ke dvacítce? Přesně padesát kroko-skoků. Počítal jsem to. Plus jedna inzultace s kravaťákem pojídajícím něco od Burger Kinga. %$*%}*#$@&~{#*%*$##%*$!!! $%#$@#!!!!

Halt! Abych to vysvětlil, nespěchal jsem na letadlo. To mi letělo až za pár hodin. Vlastně dokonce drahnou dobu. Chtěl jsem spáchat jednu věc.

Je pátek a nad hlavou mi přistávají tři Jumba (z toho dva paralelně). V mracích za nimi se štosují další Airbusy a Boeingy. Ve kterém to městě v Evropě můžete tohle vidět? Ve Frankfurtu nad Mohanem. Pochopitelně. Na terminálu 2 je pro návštěvníky k dispozici veliký balkon určený na pozorování. Místo je to přímo ideální – hned vedle začátku obou přistávacích drah (myslím že 24R a 24L). Vstupní poplatek byl pět euro. Nemohl jsem odolat.

Wikipedia opravdu nelhala. Letiště je obrovské a vy se mezi terminály můžete pohybovat několika způsoby. Především pěšky – to bych nedoporučil. Bohatě stačí procházka po dvou halách, než najdete svůj check-in. Taxíkem – proč ne? Vlakem – tak tím to nejde. Ale je tu autobus – letištní a zdarma. A konečně SkyLine – tedy ne že by vás odvezl člen kapely Skyline. Je to jednokolejka bez řidiče – na letištích docela oblíbená.

Když jsem se po bezpečnostních prohlídkách (vzduchovku s sebou na pozorování neberte) dostal na balkon, foukalo. Přistávající letadla se kymácela, protože jižně od letiště byla menší bouřka. Poryvy větru byly tak silné, že dědečkovi postávajícímu s dalekohledem hned vedle spadla čepice. Počasí mi skutečně přálo.

Člověk nemusí být letecký expert, aby věděl, že (některá) letadla téměř přistávající „nosem dolů“ prováděla přiblížení z kategorie „když nám to pěkně fouká“. Dokonce jsem měl možnost vidět poprvé naživo zrušení přistání – kapitán Boeingu 737 společnosti Lufthansa dvacet metrů nad přistávací plochou usoudil, že vodorovně se přistává opravdu o něco lépe. Šlápl na plyn (v tomto případě zatlačil na páku), zasunul podvozek a hupky šupky zpátky do oblak.

Pozice je ideální i pro starty. Jak lze asi vytušit, na letišti se přistává vždy z jednoho směru (na Ruzyni stejně jako ve Frankufrtu – terminálu dvě – je to od východu). Ve stejném směru se pochopitelně i startuje. Když zaberou čtyři motory sedum-čtyři-sedmičky, je to jak když Ivan Bíbr mydlí do rajdu obouruč na konci koncertu. Možná i trochu víc.

I když na letadla uvidíte skrz okna i z kaváren a fast foodů, určitě doporučuji jít se podívat na balkon. Stojí to za to. Bez zvuku motorů to stejně jako v kapele bez bicích prostě nejde.

Tak takhle to dopadne, když musíte čekat na letadlo déle jak tři hodiny. Naštěstí mi už dochází baterka, takže vás dalších řádků ušetřím.

Nášup: Tak mezi terminály můžete pendlovat také nejen pěšky nebo autobusem, ale také v letadle. To když máte zpoždění a věž pro vás najde odletové okno na té nejvzdálenější odletové dráze, která na letišti je. Cesta trvá kupodivu stejnou dobu, jako tím busem. My jsme si to dali ještě nazpátek, protože na ploše byl nějaký problém (asi kus pneumatiky) a vyjeli tam údržbáři. Takže jsme valili zpátky na původní dráhu – celkové zpoždění 40 minut.

Po 9 hodině nejede z Prahy na Ostravu/Olomouc jediný EC/IC vlak. Je to fakt bída. Právě sedím v jakémsi šíleném rychlíku směřujícím na Slovensko, který budou někde v Pardubicích rozpojovat. Mimochodem tato „souprava“ nemá první třídu, na nějaké zásuvky 220V a podobné „hovadiny“ můžu rovnou zapomenout. No alespoň budete ušetřeni dalších řádků. Podle mého názoru by Pendolino mohlo klidně ještě v noci jet – jenže to by už asi nebylo tak vydělečné, že ano. To by pak byla služba lidem. To bych chtěl asi po zkostnatělé státní organizaci příliš. Že to má sekyru už na odjezdu je asi standard.

Pokud budete na pražském hlavním nádraží hledat čekárnu ČD Lounge, nedoporučuji použít šipky. Pokud totiž půjdete po šipkách, skončíte ve smyčce. My programátoři tomu říkáme deadlock (přesněji endless loop). Zavede vás to přes Fantovu kavárnu na první nástupiště, a pak dolů zase k tabulím. A zpět. Ještě ji asi neudělali. Zlatej Darmstadt – tam se dalo alespoň kde sednout.

Definitivní konec.

Tento zápisek vznikl převodem z mého starého blogu. Ne všechny texty byly takto převedeny, kompletní archiv najdete v HTML archivu.
23 April 2010 | oldblog
twitter.com linkedin.com
google.com/+ facebook.com
flickr.com youtube.com