Ne nadarmo platí, že brambory jsou nesledovanější potravinovou komunitou. Kdyby se s nimi něco nedejbože stalo, polovina lidí umře na hlad. Jsou totiž daleko výživnější než rýže. To si velmi dobře uvědomují také holanďané. Nejen že brombory pěstují, šlechtí a čile s nimi obchodují, ale především je konzumují. A to prosím ve velkém.
Vždycky jsem měl za to, že kvalitní hranolky najdete vždycky u McDonalds. Pokud jste v Holandsku, pro hranolky nechoďte do tohoto řetězce, ale navštivte nějaký z mnoha stánků. Dělají je totiž z čerstvých brambor – žádné předsmažené zmraženiny. Nádhera.
Update: V Galerii najdete novou várku fotek z Kinderdijku a z rotterdamského přístavu. A to hned dvě série.
Nesouhlasím s tím, aby boháči platili stejné daně jako já. Nezáleží na tom, že jsou v práci od rána do noci. Je mi jedno, že jsou študovaní, pracují tvrdě a nadále se vzdělávají. No a i když si třeba platí (za své peníze) drahé kurzy a školení, podle mě by měli mít prostě vyšší daň. Není prostě fér, že platí jen třicet procent z milionů. To je přece úplně jiných třicet procent, než platí někdo s výdělkem stovek tisíc ročně. Musí to být prostě víc!
Rozdávejme dnes, když ve státní kase ještě něco je. To dá rozum. Přece nezáleží na tom, co bude za pět nebo deset let. Nějak bylo, nějak bude. Jsem plně srozumněn s tím, že po určité době budeme muset přejít k drastickým krokům. Je mi to jedno, stejnak to zaplatí bohatí. Buď teď, nebo později – a to ještě více.
Pánům Paroubek a Rath prostě věřím. Mají moji plnou důvěru. Jen pod jejich vedením bude naše krásná země vzkvétat.
Normálně o politice nepíšu, ale co se děje v poledních věcech je hnus. I když to divadlo už měsíce sleduji jen z povzdálí, zřetelně rozeznávám populismus nejhrubšího zrna ze strany ČSSD. Hazardování se státními financemi. Je to až k nevíře. Proto tenhle volebně-ironický zápisek s agresivním názvem.
Jsem přesvědčen o tom, že tento pán má opravdu v hlavě algoritmus, který je podstatně lepší než u Google. Na každé hledané slovo totiž vrátí odkaz směřující jen na jižní Moravu. Tak na tohle jsou Larry & Sergey krátcí. Geniální – to se bude prodávat úplně samo.
Update: nášupový rozhovor vyšel dneska na živě.cz.
Nepovažuji se za experta ve fulltextovém vyhledávání, ale nějaké ty algoritmy na fulltext i podobnost dokumentů jsem vytvořil a pár jich dokonce prodal. Pán v rozhovoru popisuje, že tři roky někde hledal a porovnával výsledky od Google a jiných prohledávačů. Najednou se mu „rozsvítilo“ a jakýmsi záhadným způsobem v podobě lepšího klasifikování vah (zmíněny byly fuzzy množiny) to přišlo. Narážíme však na jeden důležitý problém, kdy pan Hejl tvrdí, že jeho způsob by měl být lepší. Co je to lepší? Jakým způsobem měřil kvalitu výsledků? Je to totiž nesmírně těžké.
I kdybych připustil, že jeho myšlenka je správná, pak je pán úplně vedle s tím, co požaduje. Chce milion korun na půl roku nebo rok vývoje pro něho a jednoho až dva programátora! On to snad chce dělat zadarmo (a ti progamátoři asi taky). Pan Hejl chce dělat analýzu a návrh databáze, a poté teprve zjistí, kolik vlastně bude potřebovat serverů (prý asi 5). O licencích na serverový software se vůbec nezmínil – předpokládám tedy Linux. A náklady na testování a beta provoz (proof-of-concept) jsou také asi zahrnuty. Když k tomu připočtu náklady na hosting, hardware i software pro zaměstnance i pana analytika, vůbec nechápu, k čemu vlastně potřebuje ten milion! Za milion vám udělá agentura dneska pěkný web s nějakým redakčním systémem a programováním nové funkčnosti (tři měsíce práce).
Aby mohla být předvádečka úspěšná, bude potřeba vyvinout spoustu omáčky okolo. Nedovedu si představit, že by byla použita třeba relační databáze, takže termínem „databáze“ pan Hejl asi myslel vývoj nějaké speciální (případně použití speciální). Jinak by se prvního výsledku potencionální investoři taky nemuseli dočkat. Jinými slovy – milion je na poražení Googlu málo.
Vesnice Kinderdijk v Jižním Holandsku leží asi 15 kilometrů od Rotterdamu a známá je díky devatenácti nádherně zrestaurovaných větrných mlýnů, které hnali vodu z polderů do grachtu, a dále do řeky. Dnes již to má na starost moderní elektrická pumpa. Místo je zapsané na Seznamu kulturního děditství UNESCO. My jsme dnes během krásného zimního dne natočili jedno krátké HD video:
Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, co všechno ze sebe může navigace GPS vyloudit. Úsměv mi ve tváři trošku zamrznul, když jsem si poprvé vyslechl „a nyní nastupte na loď“. Toto se vám při výletu po Holandsku klidně stane ve vnitrozemí, když se budete pohybovat v okolí větších řek. Naštěstí ležím v posteli a plánuji zítřejší výlet do Kinderdijku na slavné mlýny a rotterdamského přístavu, takže nikam nastupovat nemusím – jen budu plánovat jinou trasu.
Tento víkend to jsou dva měsíce, co jsem v této zemi červených cihel a širokých oken. Je čas na malou rekapitupaci. Takže:
Tož abych to bral po pořádku, první čistě holandský dojem (krom těch zelených lokomotiv s mosaznou přílbou na zádech) jsou cihly. A okna. A hlavně velocipédy. A hlavně cihly a okna. Ty cihly, to je lokální barva Hollandu: zelený kraj a v něm domečky z drobných červených, bíle spárovaných cihel, domečky s velkými jasnými okny a zelený kraj s cestami z cihel, po kterých si to tiše hasí velocipédy od jednoho červeného domečku ke druhému; a ty domečky jsou krom z červených cihel udělány hlavně z oken, ze samých oken čistých a velikých a bíle rámovaných, přerozmanitě dělených a dimenzovaných: neboť vězte, že nizozemské stavitelství si dává nejvíce záležet na oknech: zeď je zeď, ale okno, to je díra, element tvárný, který může být větší nebo menší nebo širší nebo vyšší, což, jak se zdá, téměř stačí individualistickým potřebám této země.
A pak tedy ty velocipédy. Viděl jsem už ledacos, ale tolik kol, jako například v Amsterodamě, jsem ještě neviděl; to už nejsou kola, nýbrž něco hromadného, roje, hejna, kolonie velocipédů, něco podobného bujení bakterií nebo hemžení nálevníků nebo víření mušek; nejkrásnější to je, když strážník na chvíli zastaví proud kol, aby se mohlo přejít přes ulici, a pak opět velkodušně otevře cestu: tu vyrazí celý roj cyklistů, vedený několika přeborníky v kalupu, a šlape si to dál s fantastickou hromadností komářího tance. Znalci místních poměrů ujišťují, že v Nizozemí je toho času na půltřetího miliónu kol, což znamená, že na tři obyvatele, včetně s nemluvňaty, námořníky, královskou rodinou a chovanci chudobinců, připadá jeden velocipéd. Já je nepočítal, ale zdá se mi, že jich bude spíš drobátko víc. Říká se, že tady stačí sednout na kolo, a ono to jede samo; tak hladká a rovná je ta země.
Viděl jsem jeptišky na kole a sedláky, kteří na kole vedli krávu; lidé svačí na kole a vozí na kole své děti a své psy a milenci šlapou na bicyklech, držíce se za ruce, luzné budoucnosti vstříc; říkám vám, je to národ na kole. Stane-li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter. Nuže, řekl bych, že:
člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol;
čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane-li se mu ždibec volného místa;
maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebemenší rámus;
i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více izolován a uzavřen v sebe než lidé pěší;
kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost;
učí je spoléhat na setrvačnost
a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce.
Čímž jsem řekl o kolech víc dobrého, než si o nich myslím; a nyní, když už se mi nemohou pomstít, pravím veřejně, že je nemám rád, jelikož shledávám poněkud nepřirozeným, aby člověk zároveň seděl a kráčel. Kráčet vsedě, i to může mít koneckonců vliv na tempo a vývoj národa. Je možno pomalu šlapat a přitom se dostat rychle kupředu. Je to vidět na tom, jak daleko se ti Holanďané dostali, ačkoliv šlapou zvolna skoro jako ve zpomaleném filmu. Ale já, člověk pěší a mávající rukama, jim nebudu rušit jejich kola; ať každý národ putuje za svou hvězdou, jakými prostředky umí.
Úryvek z knihy Obrázky z Holandska od Karla Čapka. Některé věci z této knížky z třicátých let sedí až úsměvně přesně.
Skoro to tak je. Je to výborný film. Dobře udělaná směs akce, sci-fi a fantasy. Každý si ve filmu něco najde. Zpracování samotných avatarů je úžasně detailní, projekce ve 3D zážitek ještě prohloubí. Na tenhle film si zajděte, i když byste bytostně nesnášeli tyto tři žánry. Stojí to za to. 5 z 5.
Update: Podle Csfd.cz Top 200 už předehnal jak Matrix, tak Pulp Fiction a mnoho dalších filmůch.
V nadcházejícím roku na mém blogu najdete bohužel méně příspěvků o Javě, možná celkově méně příspěvků vůbec. Co ale přibude budou moje zážitky z cest po Holandsku. Hodlám totiž tuto malou a pestrou zemi lépe poznat. Začínám na konci ledna. Stay tuned!
Možná si teď říkáte, že je to vtip. Poslední bílé vánoce měli holanďané v roce 1981 a zdá se, že letos, po více jak dvaceti letech, se toho dočkají znova. Někteří doufají, jiní se modlí, aby tomu tak nebylo. Mně už je to v podstatě jedno – za předpokladu, že zítra úspěšně přistanu v Praze a na čas.
Vyšel jsem dnes ráno do práce a trošku mě nahlodávala informace, kterou mi dala paní domácí. Že prý o víkendu tramvaje nejezdily. Když jsem přišel v 7 ráno na prázdnou zastávku a spatřil koleje pokryté sněhem, bylo mi vše jasné. Spustil jsem tedy Nokia Mapy a vyhledal jsem cíl. Mapy Nizozemí jsem si samozřejmě nastahoval do mobilu předem, ale bylo mi to prd platné. Program se v touze o inkasování několika desetikorun za pěší navigaci na jeden den snažil stále připojovat k internetu, což jsem mu po nedávných mediálních kauzách (vysoké účty za roamingová data) pochopitelně nepovolil.
Vydal jsem se tedy na vlastní pěst – do práce to mělo být asi 30 minut. Šel jsem nejdřív správným směrem, ale narazil jsem na malé nádraží. Nejdřív jsem prozkoumal vlaky – potřeboval jsem na hlavní nádraží Holland Spoor. Žádný tam ale nejel. Pak jsem si všiml tramvaje, která zastavila u nádraží. Tak přece některé jedou. Počkal jsem si tedy na další tramvaj číslo tři, která mě zavezla na Centraal Station o dvě zastávky dál.
Tramvaj byla dost přecpaná a řidič při čekání na zelenou učinil nějaké oznámení. Asi se to týkalo dopravy, protože všichni lidé v tramvaji se začali smát. Tedy až na jednoho cestujícího – mně to směšné nepřipadalo. Navíc jsem netušil, o co vlastně jde. Jakmile jsme dorazili na hlavní nádraží Centraal Station, bylo mi to jasné.
Kromě tramvaje číslo 3, která navíc už nejela dle naplánované trasy, nejela žádná jiná. Po výslechu jednoho revizora jsem tedy našel stanici autobusu číslo 18, který odvezl pár asertivnějších cestujících (včetně mě - jinak bych čekal na další bus) na místo určení – Holland Spoor. Tam jsem udělal pár fotek naskládaných kol a zjistil, že ani 10 cm sněhu je neodradí. Bylo jich ale méně.
Otázka na závěr: kolikpak holanďanů má obuto zimní pneu?
Přes noc napadlo dalších asi 8 cm sněhu, odpoledne jsem slyšel padat asi 10 minut kroupy. Letiště Schiphol momentálně hlásí, že veškeré odlety jsou zrušeny (včetně pravidelné linky OK do Prahy v 16:30). Ve vzduchu krouží několik letadel a vypadá to, že budou přesměrovány na jiná letiště. Živý internetový stream rádiové komunikace na Schipholu momentálně poslouchá přes sto lidí včetně mě. Možná i proto, že oficiální stránky letiště byly díky kalamitní situaci a nevhodné doby (před svátky) uzavřeny a obsahují pouze textovou informaci o odletech a příletech. Nápor byl asi velký.
Momentálně je zřejmě odklizena jedna dráha 27, protože všechno se děje pouze tam. Je zajímavé sledovat na živém internetovém Google Maps radaru, jak operátoři lifrují jeden stroj do vzduchu za druhým a zároveň řadí přistávající stroje za sebou. Tohle bude jistě zajímavá směna, rádio není ani 10 vteřit potichu v kuse. Jelikož je dneska venku opravdu hnusně, o zábavu mám asi postaráno. Bohužel všechny webové kamery jsou přetížené, takže si poslech rádia a sledování radaru nemohu bohužel zpestřit pohledem na plochu.
Já letím pravidelnou linkou 16:30 v úterý. Doufejme, že se počasí zlepší.
Začínám se bát o svoji váhu i zdraví. Gevulde koek je totiž vyroben z mouky, másla a cukru (vše zhruba ve stejném poměru). Náplň je z drcených mandlí, vejce, cukru a citronové kůry, koláček pak z mouky, cukru, másla a vejce. Je to děsně dobrý, dá se to jíst ráno, v poledne, večer (ev. v noci). Měl bych dělat tak, aby se se mnou ten Fokker vůbec odlepil.
Den Haag dnes pokryla pěticentimetrová vrstva sněhu. Je to úkaz, který není vidět často – alespoň ne každou zimu. Tvrdí průvodce. Faktem ale je, že jakmile jsem ráno vyšel na ulici, spatřil jsem perfektně odklizený chodník. Bohužel pouze strana, která je určena pro cyklisty.
Ani jsem si nemyslel, že bych dnes na hlavním nádraží spatřil o něco méně kol než kdy jindy. Nemýlil jsem se – parkoviště o velikosti toho, co máme v Olomouci u Tesca, bylo opět plné
Do práce jsem dorazil jako druhý v pořadí, resp. tedy do našeho oddělení. S kolegou jsme se shodli, že dnes dorazí možná více lidí o dost později, než je zdrávo. Auta to budou mít pravda dneska o něco složitější.
Boeingu 737-400 trvá cesta z letiště Schiphol na Ruzyni přesně 1:40. Následující transfer z letiště na hlavní nádraží v Praze mi v pátek trval 2 hodiny (a to jsem dobíhal). Přesně 18:06 jsem stanul na zastávce autobusu, přesně 20:09 jsem doslova dobíhal poslední rozumný rychlík směrem na Olomouc. To, jak má Praha zoganizovanou dopravu z/na letiště je věc nevídaná, řekl bych až za hranicí hulvátského chování osob, které jsou za to zodpovědné.
Autobus „Airport Expres“ měl poruchu, nám se nedostalo jediné informace o tom, že po dobu jedné a půl hodiny žádný nepojede a řidiči autobusů MHD, které na zastávce pravidelně zastavují, jsou asertivní až sprostí. Musel jsem pozorovat jejich chování k chudákům turistům, kteří zmateně přebíhali mezi výstupním placem a zastávkou označenou jako „Expres“. Ti mají pochopitelně v průvodcích napsáno, ať taxíkem raději nejezdí. Autobusáci, vybaveni zřejmě jen chabou znalostí češtiny, jim v neochotě komunikovat odsekávají, případně zavírají dveře před nosem. Na výstupní zastávce není jediného označení, že se zde nenastupuje. Všechno zpovzdálí s úsměvem na rtech sledují taxíkáři.
Zašel jsem si tedy do Meka s vírou, že ten další už pojede. Nejel, takže jsem přišel o dva vlaky a musel použít MHD (autobus+metro). Světelná tabule, která ukazuje odjezdy a příjezdy autobusů zřejmě není vybavena žádným zařízením, kterým by mohl operátor z pohodlí svého stanoviště napsat „PORUCHA, NEJEDE“. Příště už do autobusu číslo 119 nastoupím rovnou a nebudu čekat na „expres“. Cestou jsme předjížděli velikou Tatru táhnoucí porouchaný autobus.
Nechápu, proč se pánové na městě a jiných úřadech dohadují o metru, které stejnak nikdy nepostaví, když mohou „natáhnout“ koleje ze stanice Praha-Ruzyně někam poblíž letištního areálu z jihu a zřídit vlakový spoj a pravidelný letištní shuttle, který by transportoval cestující na terminál (zřídila by se pro to speciální bezpečností zóna).
Dodatek: Pokud byste chtěli zůstat třeba v nějakém hotelu v okolí letiště, pak vězte, že z hlavního nádraží (kde končí většina EC/IC, rychlíků i mezinárodních souprav) je transport vlakem následující: Praha hl.n. - Praha-Smíchov - Praha Masarykovo n. - Praha-Ruzyně. To máme 2 (slovy dva) přestupy. Nezbývá než vydat se metrem a autobusem. To se vám pak chce vraždit, když si začne taxíkář při jízdě stěžovat, jak je to všechno špatný. Jak je to všechno na hovno, že lidi málo jezdí.
Když se v Haagu vydáte někam po ulici, velmi rychle zjistíte, že holanďané jsou relativně vysocí. V praxi to znamená, že se častěji než kde jinde setkáte s vyloženými obry – ženy nevyjímaje. Onen vysoký evropský průměr možná ještě sráží vysoké procento cizinců (resp. holanďanů jiného původu). Podařilo se mi přijít tomu na kloub.
Holanďané příliš neobědvají – alespoň ne tak, jako my. Polévka, hlavní jídlo – nic takového. Většinou to řeší sendvičem, pečivem, salámem a zeleninou. Cpou se prý až večer. Není ani tak důležité co jedí, jako co pijí! V kantýně vidím při obědě více jak polovinu strávníků buď s mlékem, nebo minimálně s jogurtem či pudinkem. Někteří jedinci si nosí dvě čtvrtlitrové krabičky mléka jen pro sebe. Hitem je tady bio-mléko 150ml – to má holanďan na tácu, i když si dá vyjímečně rýži s kuřetem.
No a jak všichni víme, mléko obsahuje nějaký ten vápník, který podporuje růst. Aha?! Ha!
Hodně v poslední době cestuju, tak jsem si taky pořídil něco nahraní. Původně
jsem se rozhodoval mezi Playstationem Portable a Nintendem DS. Také jsem
chvíli laboroval s myšlenkou koupit starý Gameboy Advance (v Haagu jsem našel
jeden zapadlý obchůdek se starými konzolami i kupou her – GBA tam mají za 20
EUR). Nakonec jsem se ale rozhodl pro Nintendo DSi, tedy nejnovější
a nejnamakanější přenosnou konzoli od Nintenda (tedy kromě DSi LL/XXL – ten
má jen větší displej a zatím není k dostání mimo Japonsko).
Nintendo DSi je úžasná věc. První, co člověka zaujme, jsou dva (!) displeje
s vynikajícím podsvícením (na hraní stačí obvykle druhý stupeň ze čtyř) a podpora WiFi (můžete
hrát ad-hoc případně po inetrnetu, stahovat hry a také sdílet svoje výtvory.
Když jsem při dnešním hraní skvělé – řekl bych už legendární – hry
Giana Sisters, hra mě
na jednom z „billboardů“ ve hře vyzvala, ať seberu žvýkačku (ve hře samozřejmě), stisknu
tlačítko a foukám směrem do mikrofonu. Nechápavě jsem to provedl, hlavní
hrdinka se ocitla v bublině a jak jsem foukal, tak stoupala k nebesům a já
mohl sbírat bonusové diamanty. Bublina reagovala na moje foukání, směrovými
klávesami jsem korigoval let.
Mimochodem Giana
Sisters je příklad skvělé hry pro Nintendo DS/DSi – super plošinovka se
vším, co k tomu patří. K tomu redesign původní grafiky, levelů i hudby (ta je
remixovaná s původními melodiemi), plus několik perliček, které v původních
verzích nebyly (například zmíněná bublina). Musel jsem při prvním hraní
zamáčknout slzu – kolikpak asi hodin jsem strávil u Commodore 64 u jedné
z verzí.
Tohle ovšem není všechno. Spodní displej je dotykový, můžete používat prsty
nebo přiložené „pero“, čímž se možnosti opět rozšířují. Jako fanoušek do
elektronické hudby „ulítávám“ na „hře“
Korg
DS-10
(video
návod) – můžete doslova skládat vlastní muziku za použití propracovaného
syntetizátoru a ihned ji sdílet přes WiFi. Nebo rádi kreslíte? K Nintendu DSi
dostanete zdarma Flipnote
Studio – jednoduchý animátorský program na bázi rychlého otáčení stránek.
Taky jste to na základce dělali? Ani se nechce věřit, co s takto jednoduchým
programem, dotykovou obrazovkou a perem uživatelé
dokáží.
Ani dotyková obrazovka není všechno – DSi má dvě kamery. Vpředu a vzadu.
Můžete s nimi fotit a fotky upravovat a sdílet. Prostě užít si trochu zábavy.
To ale není vše – již dnes jsou na trhu herní tituly, které se dají ovládat
pohyby obličeje a rukou. Nintendo prostě boduje, úspěchy sklízí také konzole
Wii, která v prodejích drtí Playstation 3 i XBox.
I když má Nintendo DSi WiFi, web s ním lze prolézat těžko. Ačkoliv je na
Nintendo Shopu zdarma ke stažení Nintendo Browser (exkluzivní verze Opery)
a ovládání díky dvou obrazovkám a dotykového stylusu je poměrně pružné
a použitelné, renderování stránek je příliš pomalé, chybí flash a bohužel si
DSi neporadí s českými fonty. Holt Nintendo je stále nejvíce oblíbené
v Japonsku, Evropu teprve dobývá. Nutno říci, že ta západní část už má tuto konzoli
docela v oblibě.
Co je bohužel nepříjemné je fakt, že DSi neumí narozdíl od DS (DS Lite)
přehrávat GBA cartrige. V bazaru narazíte na velké množství skvělých her pro
Gameboy. Nejen že chybí cartrige, ale také hardwarová část přístroje, která
zprostředkovávala podporu formátu GBA – takže tyto nestárnoucí klasické
hry nepůjde stahovat z shopu. Naštěstí toto je vyváženo velmi rozsáhlou nabídkou her pro Nintendo
DS/DSi (zkráceně NDS) – titulů je odhadem několik tisíc.
Také použití DSi jako přehrávače je slabší – zvládá jen formát AAC. Naštěstí
lze nahrát neoficiální program, který umí MP3 i OGG. K dispozici je neoficiální
cross-compiler, takže jsou na internetu ke stažení i různé programy. Ale tohleto
bych ani neměl psát – na hudbu máme přece MP3 přehrávač. Nintendo DSi je na hry!
Nintendo sice u modelu DSi odstranilo zmíněný slot GBA, nicméně přidalo do vínku zdířku
SD karty (včetně podpory SDHC až 16 GB). Hry nyní bude chtít Nintendo nabízet přes vlastní
elektronický shop, podobně jako Sony PSP Go nebo iPhone. Aby si ale Nintendo
nenaštval prodejce, kteří mají z prodeje cartridge-her nemalý peníz, umísťovat
na web bude jen malé hry (tzv. „minis“) ve stylu flashových her za menší
obnosy (platí se Nintendo body). Ale první vlaštovky v podobě „velkých“ her se už
objevují – například docela slušný simulátor Asphalt GT. Co mi ovšem v shopu
chybí jsou hratelná dema – v současné době jsou nejlepším zdrojem o hrách videa
na internetu.
Původně jsem si myslel, že Nintendo DS/DSi je hračka pro malé holčičky
a chlapce. V obchodě vidíte konzole v růžové barvě a spoustu titulů typu Poník
a Barbie. Jenže mezi tím obrovským množstvím „smetí“ se najdou opravdové perly
– předělávky starých „pecek“, střílečky, plošinovky, adventury, logické (těch
je opravdu hodně), RPG (obliba zejména v Japonsku), sportovní nebo třeba
cvičebnici angličtiny. Tak široký záběr nemá žádná konzole.
Já netvrdím, že většina dnešních 3D her je špatných. Jen mi prostě vadí, že
v tom velkém množství současných her těžko najdeme nějakou klasickou plošinovku
či podobný titul – u pro NDS/GBA takové hry naleznete překvapivě snadno.
Nintendo ukazuje, že v té honbě za rozlišením (HD, FullHD, BlueRay,
kdovíco-ještě) zapomínají výrobci konzolí i her na jednu věc. Nebudu psát
hratelnost – považuji to za klišé dnešní doby. Zapomínají totiž vlastně
na hráče samotné, zejména na ty starší. Těm je obvykle ukradené rozlišení nebo
kolik reproduktorů lze do konzole zapojit. Ulítávaj si na hrách, které hráli
před lety. Mají rádi, když se před začátkem akce nápisy Level 1 a Start! „rozletí“ směrem od
sebe. Milují ony poblikávající fonty. A mladé zase třeba baví neobvyklé ovládání a socializing přes internet.
To všechno Nintendo nabízí – jak na NDS, tak na Wii.
Předvánoční slevy jsou v plném proudu, NDS dneska už koupíte za pakatel. DS
Lite seženete (v Holandsku) už za 110 EUR. Skvělý tip na vánoční dárek, ne?!
